SKUTEČNÉ PŘÍBĚHY - BOŽÍ ZÁZRAKY

V Bibli v evangeliu Jana 14, 12 v se říká: "Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci."

Známý švédský kazatel a misionář Gösta Öman je toho živoucím příkladem.

Po letech hledání živého Boha v mnoha náboženských systémech objevil překladatel této knihy Miloš Popp kazatele Göstu Ömana a doplavil se za ním v bouři na Kanárské ostrovy na plachetnici. Dostalo se mu poznání živé církve, jakou zažívali první křesťané a rovněž s tím spojené poznání mnoha zázraků a mnoha požehnání. Společenství, které není formální s docházkovým náboženstvím ala nějaký zájmový klub. Skrze moc Ježíše Krista tento kazatel ve svém životě byl svědkem mnoha zázraků. "Přál bych si vyprávět něco málo o tom, jaké zázraky skrze mne vykonal Ježíš Kristus. Všechno to byly Boží zásahy jako odpovědi na volání o pomoc člověka v nouzi. Bůh zasáhl během hladomoru v Koreji a požehnal pytel rýže, takže stačil po několik měsíců sytit 50000 rodin. Navrhli mi, abych dal knize titul: Rýžový zázrak." Nebo o zázraku v jistém městě, které se vinou poruchy v elektrárně, celé ocitlo ve tmě, až na prostor, kde pastor vykládal o Ježíši Kristu davu lidí. Nebo jak Bůh odklonil tajfun ženoucí se na Manilu, který těsně asi 800 metrů před měsem náhle změnil směr. Nebo lidsky nemožné uzdravení, když generál Lee - muž s mrtvým mozkem - byl zcela uzdraven. O těchto zázracích podrobněji, stejně jako o mnoha dalších zázracích a požehnáních vypráví tato kniha. MIMOŘÁDNÉ! Obsahem i formou!

2.Příběh paní Aleny

1. Tesalonickým 4, 13 Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.

Ateisté mají více život smutný než radostný, jsou jako třtina ve větru, někdy je ten vítr života silný, jako vichřice, která je smete, protože se nemají kam uchýlit do bezpečí. Po čae hýření nastane vždy čas placení. Svého milujícího, vševědoucího a všemocného nebeského Otce odmítají a zapírají. NEMAJÍ NADĚJI ANI DNES ANI ZÍTRA ANI KDY V BUDOUCNU, pokud se neobrátí Kristu.

Život paní Aleny se odvíjel den po dni tuctově podobně jako statisíců jiných lidí, zaměřených jen na konzum všeho druhu.Téměř dvě desetiletí se vše dařilo, v práci byla úspěšná, muži se předháněli o přízeň, byť většinou jen krátkodobě, až jeden muž se jako druh přistěhoval nastálo. Dva velké příjmy, náherné dovolené v exotických krajinách a žádné rozmýšlení kvůli penězům v buticích a supermarketech, kupovaly se většinou jen drahé věci a samé speciality, tak to šlo léta, jenže čas se zastavit nedá....... nezastaví ho ani ta nejlepší kosmetika a už vůbec ne ta drahá, jen přírodní prostředky dokáží zpomalit následek ubíhajících let, ale ne zastavit!....A přišla čtyřicítka a druh, nyní muž v nejlepších letech, s již vybudovanou kariérou, obletovaný pro svou naditou peněženku mnoha mladými povětrnými slečnami, usoudil, že je na čase vyměnit již léty okoukanou a stárnoucí družku za mnohem mladší vydání, a tak jednoho dne si vzal z bytu paní Aleny svých "pět švestek" a jednoduše zmizel. V práci ji šéf a kolegobé už neupřednostňovali, přednost očividně začaly mít její mnohem mladší kolegyně. Její příjmy tak citelně poklesly. A k dovršení všeho zlého do příslovečné trojice jí náhle umřela maminka, jediná její příbuzná. Otce už dávno neměla, utekl od nich, když byla ještě malá holka, nechtěl byl spoután rodinou, chtěl vést život jako za svobodna, bez povinností a bez zodpovědnosti. Alimenty platil, a jak to skončilo, už o něm nevěděly vůbec. A u nich doma se střídali jen samí "strýčci" a postupně všichni zmizeli neznámo kam. A pak nastal život plný bujarého mládí. Tedy nezaobaleně napsáno plný hříchů. A pak po cca dvaceti letech se všechny ty tragické věci udály v krátkém čase po sobě.

A na paní Alenu dolehla prázdnota jejího života, neboť za lehkomyslnost se platí těžkomyslností, za konzumní způsob života prázdnotou, za sobectví a plytkost života i zoufalstvím. V práci sváry, po práci samota a nikdo blízký.

A tak paní Alenu napadlo, že bude nejlépe, když tu "mizérii" skončí. Ona stejně jako ani ostatní ateisté nevěděla, že hříchy jsou jako supermarket se zbožím s odloženou platbou. Konzumuje a užívá se hned, platí až později. A nyní začal čas platby. A místo pokání, obrácení se k Bohu a radikálního otočení kormidla svého života do správného směru, ji stejně jako mnoho dalších podobných třtin napadlo takové fatální a dekadentní řešení, vzít si nějaké prášky, nejlépe celou tubu naráz a zapít je alkoholem, pak nastane v bezvědomí kolaps organismu a nastoupí smrt a s ní se dostaví pokoj od denodenních starostí i trápení. ně

Jenže sebevražda není ve skutečnosti naprosto žádným východiskem z problémů. Je to zbabělý útěk od problémů a z hlediska Boha, dárce života, veliký hřích, protože Bohu takový člověk krade právo rozhodovat o jeho konci, jen Bůh je dárcem života a tak jen Bůh ho také může odejmout, tedy přesněji řečeno, musí s tím souhlasit, i když třeba ďábel způsobí neštěstí a potažmo smrt lidí, protože nic se neděje bez Boží vůle nebo Božího připuštění a nic se nemůže vymknout z Boží moci. Jenže člověku Bůh dal svobodnou vůli. A tak ji takto někteří lidé zneužijí. Neboť sebevražda není žádným řešením problémů, dokud člověk žije, musí hledat jiné! A ve vztahu k Bohu takový člověk hřeší proti Němu i v posledních chvílích svého života. Bůh řekl: "Nezavraždíš!" To platí pro každého člověka, ať zavraždí cizího nebo sebe, ostatně slovo "sebevražda" to jasně definuje.

A tak když si chystala ten smrtící koktejl, uslyšela najednou škrábání na dveře svého panelového bytu v pátém patře. A pak jakoby slaboučké mňoukání. A když tedy šla otevřít, uviděla u dveří bytu zmoklou kočičku, která žalostně mňoukala, jakoby už několik dní nejedla. "Kde ses tu vzala?" ptala se. Vždyť dům je dole zavřený a proč zrovna jsi tady? Vzala ji dovnitř, dala ji vlažné mléko a uvařila vajíčko a kočička se na to vrhla a pak skočila do klína paní Aleny a začala spokojeně příst. A paní Aleny se zmocnila najednou momentální spokojenost a její problémy jako by někdo odvál do daleka. Osudný koktejl, připravený ve sklenici, vylila do dřezu a začala se starat o kočičku a těšit se na ni s odchodem z práce. Za pár týdnů, na začátku léta se pak na dovolené seznámila s jedním solidním starším pánem a tento vztah, kde prioritu už měly duševní vlastnosti a vzájemné porozumění, a ne sex, se vyvinul v krásné přátelství a po delší době potom začali spolu žít. Ale ještě předtím na radu přítele změnila zaměstnání, kde našla lepší kolektiv, spravedlivější ocenění a klid při práci. Paní Alena žije opět spokojený život a je šťastná, a říká, že jí ta kočička, která se tak znenadání objevila před bytem, tehdy zachránila život. Z pohledu světa má příběh happyend. Paní Alena neuskutečnila svůj zoufalý čin, vlna života, která ji smetla dolů, ji opět vynesla nahoru, a kočička nalezla milující domov. Dva osamělí lidé vytvořili spokojený pár. - Ano, to je pravda, ale jen jen dočasná, jen trochu. Ve skutečnosti tento příběh ten pravý šťastný konec nemá! Protože, jak každý ví, a Bible říká, zvířata rozum nemají. A objevení se, škrabání a mňoukání zatoulané kočičky za zvláštních okolností, v uzavřeném domě, a zrovna před jejím bytem až v pátém patře (kolik je v takovém paneláku dveří!) a zrovna ve chvíli, kdy si chtěla vzít život, neznamenalo nic jiného, než péči milujícího všemocného Boha, který ve své spravedlnosti se často smilovává nad lidskými třtinami a chce tak se jim dát poznat a umožnit jim se zachránit nejen pro život časný, ale právě pro život věčný. Zvířata nic nedělají z nějakého rozumného uvažování nebo z prvotního soucitu s lidmi, na to nemají schopnosti, zejména nemají rozum, a když třeba delfíni zachrání někomu život, tak je to jen z vůle a rozkazu Všemohoucího Boha. Aby se k Němu takový člověk navrátil, aby nezemřel ve věčném zatracení, z nějakého Bohu známému důvodu dostal ještě šanci. Izajáš 42, 3: "Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy." Samozřejmě ne vždy Bůh dává další šanci a zabranuje zoufalým činům, Bůh vidí do srdce, kdy to má ještě smysl, neboť Bible říká, co člověk zaseje, tak také sklidí, a je rozdíl, je-li někdo jen konzumní ateista, kterému čas jako následek povrchního, sobeckého a konzumního způsobu života odvál spokojenost nebo i blahobyt nebo je-li někdo ve skutečnosti zločinec, co třeba těžce někomu ublížil, mnohdy právě i svým nejbližším, třeba okradl a opustil své rodiče, a pak jen sklízí, co zasel. Do srdce vidí jen Bůh, komu má dát ještě příležitost a komu už ne. Protože je Vševědoucí a Vševidoucí a jediný dobrý, jak říká Bible, proto také nejen je, ale i může být nejvýše spravedlivý. To lidé nemohou. Zde nastává problém, kde je u lidí správná míra mezi odsuzováním a neodsuzováním. (bude zodpovězeno v rubrice Křesťanské otázky a odpovědi). Ale zakončeme příběh paní Aleny, ta se domnívá, že ji zachránila kočka, ne Bůh prostřednictvím kočky, kterou tam poslal před její byt v osudové okamžiky. Zůstala dál ateistkou, k Bohu se neobrátila. A tak spěje dál, už sice v mírnějším stylu konzumního života, ale pořád dál ke konečné a současně věčné smrti, protože ateisté nemají pražádnou naději na život! Příběh z Božího hlediska nemá vůbec happyend! Ale dokud žije tady na Zemi, není ještě její osud zpečetěn, ještě může se obrátit k Bohu, rozpoznat Jeho hlas a přijmout a následovat Jeho Syna. A tím se spasit, vyhnout se Božím trestům a věčné smrti! Ale v okamžiku smrti zde na Zemi nebo nyní v posledních časech při skončení doby milosti je už pozdě na jakoukoli změnu, věčný osud každého člověka je tím uzavřen a definitivně rozhodnut! Proto by nikdo neměl se svým obrácením se k Bohu a ke Kristu otálet! Matouš 25, 13: "Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu." Neváhejte tedy s obrácením se ke Kristu,pokud ještě nejste křesťany, jak říká další varování: ‚Jestliže DNES uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!‘ Židům 4,7 a 3,15

V největším moravském městě Brně (dříve patřícímu do nejprve do státu Rakouska-Uherska, pak do Československa a nyní do Česka) prožil v minulém století drtivou většinu svého života mimořádně vzdělaný, v Boha věřící muž, p. František R. (1894-1976), který měl velmi zajímavý život, bohatý na zážitky i různé zvraty obojího druhu a patřil mezi světovou špičku ve dvou oborech do doby než ho komunistický teror, podobně jako sta tisíce dalších, čestných, schopných a pracovitých lidí, smetl.

Byl dítě zbožných rodičů, armádního důstojníka a majitele vinohradů a dcery většího sedláka. V jeho 4 letech, v roce 1898, se jeho rodiče přestěhovali ze Slovácka do Brna, kam jeho otec byl za zásluhy převelen a kde už zůstal natrvalo bez dalšího přeložení. Žili na okraji Brna, kde kousek za domem již začínala pole, louky a lesy. Dnes je ta ulice částí středu Brna.
V mládí prožil veliká dobrodružství a zakusil mnohá nebezpečenství, která začala jeho povoláním do 1.světové války, kdy již za polovinou studia na dvou vysokých školách současně je musel přerušit a odejít do války. V první světové válce byl velícím důstojníkem a tak měl odpovědnost nejen za sebe, ale i za jemu podřízené vojíny, a zažil stálou a i několikerou velkou Boží pomoc a i přímý Boží zázrak. Byl nositelem císařské medaile za statečnost. Prošel boji, pak územím, kde zuřila občanská válka a následně rudý teror, pak pobýval déle na Sibiři v japonských službách a později po odjezdu ze Sibiře v anglických. Nebezpečí všeho druhu se mu nevyhýbalo. Důležité však není ani tak ujít mnohým nebezpečím, protože to není mnohdy možné. (Poznámka: Ovšem dobrovolně se nebezpečí vystavovat žádný křesťan nemá, pokud nejde o věc Krista – „Kdo miluje nebezpečí, zahyne v něm“). Co je ale mnohem důležitější – je ho šťastně nebo alespoň bez větší újmy přestát – a to lze jen s Boží pomocí.

Více jak 1110 000 mladých mužů z českých zemí nemělo to štěstí, aby se vrátili z války domů. Celkem se 1.světové války zúčastnilo téměř 30 států a 70 miliónů vojáků, z toho samotné Rakousko-Uhersko poslalo do války 9 miliónů vojáků. Bitvy první světové války (z těch nejvýznamnějších například u Verdunu) měly charakter zákopových válek, kdy došlo k postupu vojsk často jen za cenu obrovských ztrát. Celkem v ní padlo 9,5 miliónů vojáků, 21 miliónů bylo zraněno, a také měla cca 60 miliónů civilních obětí v důsledku masakrů a strádání civilního obyvatelstva hladem a nemocemi. Padly 4 říše (Rakousko-Uhersko, Německé císařství, carské Rusko a Osmanská říše) a na jejím konci se Rusko propadlo do občanské války, z níž vzešel krvavý sovětský režim s desítkami a desítkami miliónů obětí.

Například byl jediný, který z celého tábora plného nemocných přežil epidemii skvrnitého tyfu, během níž měl ty nejvyšší horečky blížící se k těm, kdy již to srdce nemůže vydržet, kdy nastává smrt, a každé ráno se ošetřovatelky divily, že ještě žije, ale nakonec přežil a bez následků. Někdo by zde mohl říci, ano, měl mimořádné zdraví a mimořádně silné srdce, někdo přece vždy přežije. Paradoxem ovšem je, že ty stovky a stovky mladých mužů, kteří v tom táboře na ten skvrnitý tyfus zemřeli (poznámka - skvrnitý tyfus je mnohem nebezpečnější než ten běžně známý střevní), protože nepřežili ty vysoké horečky, měli jako mladí lidé také silné srdce a hlavně zdravé od narození, kdežto tento jediný muž, který to přežil, měl v dětství tak slabé srdíčko, že jeho rodiče si poté, co začal chodit, museli najmout byt v přízemi, aby jejich chlapec měl na vyjití do bytu jen dva schody od hlavních dveří, protože schody pro něj byly obrovským problémem, při každé, i menší námaze jeho srdce bilo jako zběsilé. Zkušený rodinný lékař jeho rodičům řekl, že tento chlapec se nedožije dospělosti.

"Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné." 1. Korintským 1, 27

Protože u Boha je všechno možné, Bůh to zařídil tak, že nejenže se tento chlapec uzdravil, ale svou tělesnou zdatností a svou pohyblivostí nakonec předčil své vrstevníky, už jako dítě kolem 12 let vylezl například jako veverka do nejvyšších pater koruny mohutného kaštanu (správně botanicky jírovce maďalu), nejenže vydržel extrémní podmínky první světové války, přežil boje muže proti muži a zákopovou válku, sibiřské mrazy, i extrémní vedra, podvýživu a další stresy, ale jeho srdce nakonec tak zesílilo a bylo tak zdravé, že ještě na konci jeho života se s ním těžko mohl někdo měřit i z generace ve věku o 20 až 30 let mladších. V jeho 75-ti nebo i 80-ti letech nebyl problém jít v létě na 20 km pěší výlet, manuálně v létě na chatě i kolem ní pracovat , denně půl hodiny i hodinu tvrdě cvičit – desítky a desítky kliků, dřepů, visů atd. Kdo v osmdesáti letech dokáže vyskočit a rukama se zachytit za tyč pevně umístěnou na zdi kus nad dveřmi, a celé tělo vlastní silou vytáhnout nahoru a nohama se dotknout stropu a tak i chvíli setrvat? A tak to provést hbitě třeba desetkrát za sebou? Ani mnoho třicátníků to nedokáže. V 75 letech ještě tento muž stavěl chatu, včetně základů, sice plošně malých, ale bytelných, hlubokých a kamenných. .A když ve svých 81 letech zemřel a to na následky úrazu spojené s další extrémní situací, zkušený patolog, který ho pitval, řekl jeho rodině, že měl mimořádný stav tělesných orgánů, zejména srdce, že mnozí třicátníci neměli tak zdravé srdce jako tento muž v osmdesátce.

"Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového." Žalmy 91, 7

Ale vraťme se ve vyprávění do doby jeho mládí. Nejen léta 1.světové války i pár let po ní strávil mimo domov v daleké Asii, žil na Sibiři i v dálném Chabarovsku a Vladivostoku, stejně jako v Jižní Asii, například žil v Singapooru i na Cejloně, působil jako překladatel, znal výborně jako rodilý kromě češtiny 4 světové jazyky a další částečně nebo jim alespoň rozuměl, byl pobočníkem generála a také byl v diplomatických službách. Neměl nouzi o nebezpečné situace. Ale ze všech vyvázl, protože nikdy nezapomínal na Boha. Nikdy neonemocněl malárií ani žlutou zimnicí, tam před 100 lety zcela běžnou a pro Evropany tehdy, a mnohdy i dnes, většinou smrtelnou.

"I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují." Žalmy 23, 4

Také se topil v jednom ze sibiřském veletoků, kde ho nečekaně stáhl silný vír, nemohl se tomu ubránit, i když nebyl špatným plavcem, ale Bůh zapůsobil na jiného muže, nejlepšího plavce, statečného Maďara, aby nasadil svůj život pro něho v této mimořádně nebezpečné situaci a skočil pro něho do té rozvodněné řeky a ten s pomocí Boží dokázal jeho i sebe z toho víru zachránit a vytáhnout ho na břeh.

Také ho bolševici – to ještě v jižní části Ruska – chtěli zastřelit, pro nic za nic, jak to dělali, zabíjeli cizince a i vlastní občany, kteří byli vzdělaní nebo měli lepší kabát než oni, dokonce i malé děti, když vybíjeli celé rodiny a vesnice a města, jak lůza táhla od města k městu. Byl svědkem strašných scén. Na poslední chvíli ho tehdy zachránil anglický ozbrojený oddíl.

"Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště." Žalmy 62, 9

Přesto, že tento muž dosáhl v jižní Asii vysoké postavení a měl téměř všechno, co lidé touží mít ke spokojenému životu a k tomu nádhernou tropickou přírodu bez zimních období, a tam mu nabízeli všechno možné, jen aby zůstal navždy a nechtěl zpět do Evropy, zatoužil se vrátit, protože zde v Brně v tehdejším Rakousku - Uhersku s odchodem do války zanechal své rodiče, kteří stále doufali v návrat jediného syna. Jeho maminka se stále od prvního dne, kdy musel odejít do války denně modlila k Bohu o to, aby jejich syna provedl šťastně všemi nebezpečenstvími a aby se její jediný syn navrátil se domů živý a zdravý a neochabovala, ani když už bylo dávno po válce, léta plynula a nikdo jiný kromě rodičů již nevěřil v jeho návrat, včetně okolí i početných příbuzných. (Poznámka: tehdy neexistovala možnost domluvení se lidí v daleké Asii v s někým v Evropě, nejenže nebyly mobily, ani běžní lidé neměli ani obyčejné telefony, takže sice bylo odkud volat, ale ne kam, tehdy se používala jen komunikace dopisy po světě lodní poštou, ale písemně to bylo nejen na celé měsíce, běžná civilní lodní doprava do vzdálené Evropy za války z Asie a ještě i nějakou delší dobu po ní neexistovala, v Asii nefungovala pravidelná doprava jako byla běžná ze Severní Ameriky do Evropy, a když už výjimečně, jednou za dlouhou dobu, nějaká loď plula do velikých západních nebo jižních přístavů, kdo by takový dopis doručil od tam, třeba z Londýna, z Marseille nebo Hamburgu, kam obvykle lodi pluly, stovky a stovky kilometrů někam do daleko do vzdálené a neznámé střední Evropy do malého, sotva vzniklého státu, nově vzniklého Československa, o jehož existenci z obyčejných lidí v Asii nikdo nevěděl a jehož jazyk nikdo na lodích neznal? Když odcházel do války, odešel z Rakouska-Uherska, to ale hned po válce zaniklo a rozdrobilo se na malé regionální státy. Jednoho dne nastal konečně den, kdy konečně vyplula z Colomba, největšího města na ostrově Cejlon, dnes hlavního města státu Srí Lanka, směrem do Evropy veliká loď, která brala pasažéry a na níž cestoval i protagonista tohoto příběhu. A tehdy, během této jeho poslední veliké plavby přes oceán, zažil tento muž nejen stálou pomoc pro sebe, ale i přímý zázrak ve prospěch všech lidí na lodi. Když tato loď se nacházela již v druhé polovině své cesty Indickým oceánem, směřující k Rudému moři, aby se dostala do Suezského průplavu, tak ještě daleko od Arabského poloostrova se strhla obrovská bouře, tak silná, že lodí pohazovala jako dětskou hračkou. Když kapitán,

posádka i cestující viděli, že stačí ještě chvíli setrvání bouře a je konec, loď se nutně rozlomí a půjdou všichni ke dnu a zahynou, tak udělali jedinou rozumnou věc, kterou mohli udělat, všichni, posádka i cestující, si klekli a společně prosili Boha o pomoc, aby to zastavil. A Bůh to udělal, podobně jako Ježíš, Boží syn, stejné božské podstaty jako Otec, zastavil v mžiku bouři jak psáno v evangeliích. I tehdy během několika vteřin bouře s vlnami jako domy, se utišila a oceán byl v mžiku hladký jako zrcadlo. S těžce poškozenou lodí dopluli nakonec šťastně k Arabskému poloostrovu, kde loď dali opravit, než mohla plout dále do Rudého moře a do Evropy. Níže na ilustračním obrázku je zobrazená typická loď převážející cestující z prvních desetiletí 20.století.

A tak se vrátil do jiného státu, než z kterého odcházel, a nakonec se šťastně dostal zpět domů do Brna ke svým zbožným rodičům, kteří si jeho přítomnosti ještě léta užili i zažili jeho další velké úspěchy, když se stal specialistou na léčivé rostliny a velkoobchodníkem s nimi po celém světě. A ve své moudrosti a milosrdenství je nechal náhle oba bezbolestně a tiše odejít z tohoto světa ještě než se politicky setmělo nad Evropou, zejména nad malým Československem a než vypukla 2.světová válka se všemi svými hrůzami a po ní komunistický teror.

"Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno." Matouš 7, 8

Bůh může všechno, ale slyší jen ty, kteří Ho slyší. A pak ty, co Ho sice neslyšeli, ale udělali pokání a chtějí ho poslouchat, tedy slyšet a řídit se Jeho slovy. "Bůh hříšníků neslyší, milost dává pokorným", je psáno v Bibli. Další takový citát: "Přibližte se k Bohu, a On se přiblíží k Vám.“ K tomu je třeba studovat Bibli, aby křesťan znal Boží požadavky.

Možná, že by někdo teď řekl, kdybychom to takto zakončili, v tom nejlepším místě, když vše šťastně dopadlo, všichni se po letech ve zdraví shledali - „proč nenapíší, jak to s tím mužem dopadlo dále, kromě závěru života už nic není uvedeno“.

A tak ještě doplníme jeho další osudy. Po návratu do Československa tento muž tedy ještě dále prohloubil usilovným studiem své důkladné vzdělání, které dostal absolvováním těch nejlepších škol před válkou. Stal se špičkovým odborníkem v oboru léčivých rostlin, mezinárodním poradcem v oboru pěstování, sušení a sběru léčivých rostlin, založil a vedl úspěšnou vývozní a dovozní firmu působící na všech kontinentech, zabývající se obchodem s léčivými bylinami a pěstovanými rostlinami s léčivými účinky po celém světě a taktéž je autorem unikátní a objevné jazykovědné práce, autorem mezinírodního těsnopisného systému, na zcela jiném principu než jsou národní těsnopisné systémy, vhodný téměř pro všechny a mnohem rychlejší. Na tomto díle pracoval ve volném čase téměř tři desítky let a komunisté mu ho znemožnili vydat, stačil vydat ještě před převratem jen ukázkovou tenkou knížečku, kterou si od něj vyžádaly mnohé univerzity. Rok 1948 přinesl mu jakož všem slušným lidem naprostou zkázu, osobní i pracovní. Následná léta byla ta nejtěžší léta v jeho životě, ještě mnohem těžší než léta 1.světové války, ta, která ho čekala po uchopení moci komunisty v únoru 1948 v Československu a zavedení bezprávní diktatury. Komunisté se ho snažili zničit, nejprve mu zlikvidovali firmu, a pak se ho pokusili zničit ekonomicky, ačkoliv to byl člověk apolitický, nikdy se aktivně nezajímal o politiku, hleděl si jen práce a vědy, měl i zásluhy o 2.republiku, získal pro ni hned od konce války před převratem mnoho devíz. Dokonce ani si nepořídil žádný nemovitý majetek, raději rozdával své peníze v hojné míře potřebným, a nechával si jen finanční rezervu nutnou pro provoz své firmy. Přesto, a to z důvodu závisti primitivních neúspěšných prvorepublikových závistivých povalečů, se stal terčem jejich msty, protože všichni ničemové okolo se rázem stali komunisty, a ti zakázali ho přijmout do jakékoliv jenom trochu lepší práce, reálně mu hrozilo i vězení a zničení zdraví, jen díky Bohu, ušel tomu nejhoršímu, ale i tak ho nečekalo nic dobrého, nejprve nepřiměřená práce v tzv.nucených pracech na svobodě, to znamená, že plat mu pod výmyslem smyšlených daní sebrali a neměl ani na jízdenku ani na jídlo, krajíc chleba měl někdy na tři dny, jak sám vypověděl, a v tom nejlepším případě na den, a to musel již časně zrána i v mrazu ujít pěšky cca 10 km do Horních Heršpic, kde mu určili ve věku –v té době již blízko k šedesátce – nakládat ručně na vagóny až 80 kg těžké součásti lokomotiv. Žádný oběd, jen hlad, cca 10 hodin tvrdé fyzické dřiny a dvě desetikilometrové cesty denně do práce a zpět. Když bylo léto a podzim, pomohly, co se týká jídla, hřiby, lesní ovoce a ovoce z veřejných alejí při silnicích (pozn.tehdy bylo ovoce u silnic ještě zdravé, neobsahovalo žádné jedy z výfukových plynů, aut bylo tak málo, že

po vedlejších silnicích jich projelo třeba jen několik za den). Tím, že mu dal Bůh tak mimořádné zdraví, vše vydržel a přežil tyto práce, jeho první manželka ale zemřela v důsledku hladu. Konečně se mu podařilo po 65-tém roce života dostat se do důchodu, který byl ovšem velmi mizerný, jen na to nejzákladnější přežití, protože mu léta podnikání a další činnosti nezapočítali a plat měl počítán minimální. Celá jeho perzekuce byla nařízena KSČ, a když to dal známému schopnému brněnskému statečnému advokátovi JUDr.Bohumíru Navrátilovi, který se neohroženě před soudy zastával lidí za každého režimu, ať už za komunistického nebo předtím fašistického, a který prověřil fakta, která byla v jasný prospěch tohoto muže, a také zjistil pozadí celé šikany, tak mu řekl: „To není věc práva, to je věc komunistické strany, a nemá smysl se soudit, i když byste soud vyhrál, skončíte už rovnou ve vězení. Nad vládnoucí komunistickou stranou nemůžete zvítězit“. A ačkoliv se nikdy komunistům drtivou většinu míst, která vyžadovala jen pouhou část jeho kvalifikace, nepovedlo nikým vhodným obsadit, nikdy ho na žádné z nich nevzali, marně hledaje práci navštívil desítky a desítky podniků a ani v důchodu mu nedovolili učit na vysoké škole, dokonce ani jejich protěžovaný ruský jazyk ani žádný z těch dalších, které ovládal na úrovni v nich vzdělaných rodilých mluvčích. Chtěli, aby žil trvale v bídě.

obrázek nahoře: veletržní areál v Brně, unikátní svými architektonicky nevšedními budovami, kde se konaly a ještě i konají různé veletrhy, včetně toho nejvýznamnějšího - Mezinárodního strojírenského veletrhu. Zde každoročně, při této krátkodobé brigádě, prožíval hrdina našeho příběhu takové malé pozdní štěstí, když mohl po 17 letech hovořit volně s lidmi západního světa, podobně jako když vězeň dostane povolenku na vycházku za brány věznice do normálního světa. A komunistické Československo bylo jedno velké vězení, obehnané podél celé hranice se svobodným světem elektřinou nabitými dráty, věžemi, střežené po zuby ozbrojenými vojáky, aby nikdo toto vězení nemohl opustit, a ti, co se o to pokusili, až na vzácné výjimky, kterým se to povedlo, takovýto odvážlivci skončili většinou buď zastřeleni nebo, to v tom šťastnějším případě, byli "jen zadrženi" a dostali mnohaletý trest za tzv. trestný čin pokus o opuštění republiky mezi trestanci v některé z komunistických věznic, zbaveni i těch málo osobních svobod, které měli v tom celostáním vězení. Ano, už jen pokusit se opustit republiku bylo jako se pokusit utéci z věznice - obojí bylo trestné! A tak každý, kdo neopustil zemi včas ještě před komunistickým převratem a následným zadrátováním a střežením hranic se samopaly, stal se vězněm na doživotí, který si nesměl vyjet ven do svobodného světa z tohoto celostátního vězení ani na pár dní třeba na návštěvu přátel. Neboť komunismus, jak byl praktikován v minulém století, a jak řekl zbožný americký prezident Ronald Reagan, je ďábel sám. A platí to nejen proto, že to řekl čestný a věcí znalý vrcholový politik, ale zejména proto, že by to mohli potvrdit milióny jeho obětí, včetně hrdiny tohoto příběhu, a i já, Inéz Manyara, co jsem napsala tyto řádky, jsem to na vlastní kůži velmi tvrdě poznala. Mnozí ze západních cizinců, vystavovatelů strojů, s nimiž pracovně přišel do kontaktu jako tlumočník, zprostředkovatel jejich požadavků ohledně jejich stánků a vybavení vedení pavilónů, ho obdarovávali, když seznali jeho tragický osud.

fotografie vpravo - FRANTIŠEK R. V DOBĚ, KDY MU BYLO 63 LET A ROK PŘED NAROZENÍM SVÉ JEDINÉ DCERY. ÚTĚCHU V DOŽIVOTNÍ PERZEKUCI HLEDAL U BOHA, RADOST VE SVÉ RODINĚ A ZAPOMENUTÍ V PŘÍRODĚ.

Jeden z jeho nejoblíbenějších citátů, heslo, které napsal své dveři, zněl: "Mocný je přemožitel lva, mocnější je dobyvatel světa, ale nejmocnější je ten, kdo ovládne sám sebe." (originálně: "Mächtig ist der Löwensieger, mächtiger ist der Weltbezwinger, der mächtigste, wer sich selbst bezwingt."

Trpkou věcí v důchodě nebyla jen nouze, i když už neměl hlad, dvakrát denně - na snídani a na večeři - měl zajištěn holý krajíc chleba a k tomu chutný a zdravý čaj z vlastnoručně nasbíraných bylin a v poledne skromný, bezmasý, většinou zeleninový, ale zdravý oběd. Na podzim se daly koupit velmi levně brambory na celou zimu. A v sezóně levné ovoce, za pár haléřů nakoupené přímo v sadech nebo sbírané v lesích a alejích, kterého bylo tehdy dost, základ pro zdravou výživu. A ještě v létě si přivydělával s celou rodinou, aby měli peníze na nejnutnější mimořádná vydání, pracoval v malém s tím, čím se zabýval celý život ve velkém, sbírali bylinky a ty dodávali do státní výkupny. Teprve k sedmdesátce komunisté dovolili, aby mohl alespoň nastoupit na 14 denní brigádu cizojazyčného tlumočníka na Mezinárodních strojírenských veletrzích v Brně. Ale povolili mu tuto činnost jen do 75 let, aby cizinci, kdyby zjistili jeho věk - i když na něj zdaleka nevypadal, a běhal po veletržních budovách jako mladík - neřekli, že v socialismu musí lidé nad 75 let ještě pracovat.

Tak vypadaly hranice Československé socialistické republiky alias "celostátního socialistického vězení" - zoraný pás pole, aby byly vidět stopy, zárarasy i elektřinou nabité dráty. Krajní drátěné ploty měly jen ztížit překonání hranice, ale prostřední v sobě nesl smrtelné napětí 6 až 10 tisíc voltů. K tomu všude byli kolem hlídkující vojáci, kteří nevarovali, ale rovnou stříleli ostrými, psi, kteří byli cvičení k tomu, aby se člověku zahryzli do těla a roztrhali ho. Existovaly i zaminované úseky a v prvních letech byl prostor mezi ploty dokonce podminován. To všechno proto, aby vězni - oficiálním termínem občané socialistické republiky - neutekli z této obří věznice do tzv. svobodného světa. Odhaduje se, že na těchto hranicích zemřelo kolem 500 lidí, přesná čísla obětí nikdo nezná. Mezi ně patřil i 18-letý student Hartmut Tautz, na kterého pohraničníci pár metrů od hranice u Bratislavy pustili psy, kteří ho vážně zranili, a pak ho nechali bez pomoci zemřít. V posledních letech socialistického režimu v Československu bylo zastřeleno či roztrháno psy devět lidí, kteří se snažili překročit hranice, a daleko více dalších lidí bylo zraněno. Ačkoliv již v roce 1976 vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jenž každému člověku zaručoval právo svobodně opustit kteroukoliv zemi včetně vlasti.

Nejhorší byla izolace od všech jeho přátel po celém světě, včetně jeho nejlepšího přítele dr. Egberta Neugebauera, který měl rovněž velkou bylinářskou firmu v rakouském městě Wiener Neustadt, což je z Brna kousek. Nikdy se už neviděli ani už neměli o sobě žádné zprávy. Ztratil všechny přátele, nejvíc jich měl v Paříži, která byla jeho pozemskou láskou a kde pobýval před převratem obchodně každý rok mnohokrát, mnohdy i delší dobu v kuse a kterou nejvíce ze všech velkých evropských měst, kam všude obchodně zajížděl, miloval. A i v dalších evropských zemích, v celém svobodném světě, na všech kontinentech měl velmi dobré známé a přátele. S tím vším byl konec, nastala naprostá izolace od jemu milých lidí i blízkých míst.

Nemožný byl i písemný kontakt. Ale i v tomto jeho šedivém období života mu, v tom celostátním vězení, v jaké se celá republika proměnila, seslal Bůh skrze černý mrak komunistického zla, bezpráví a bídy jasné paprsky radosti – dal mu novou rodinu, aby nezůstal sám a neskončil jako osamělý stařec bez pomoci, dal mu novou, věřící, statečnou a šikovnou manželku, rovněž z bývalé, velmi úspěšné a pak komunisty zničené rodiny, která měla stejný osud, ale ve dvou je i cesta peklem lepší a neštěstí se lépe snáší. A k tomu, aby toho požehnání bylo ještě více, vlastní krásné a nadané dítě, o kterém všichni říkali, že je to druhá Shirley Temple. A Bůh pomáhal mu nadále, žehnal celé jeho rodině a věru, že jim Boží ochrany bylo velmi potřeba, zejména tam, kde bydleli, byli stále pod komunistickým dozorem, měli plno nepřátel, lidí, co jim dělali zle nebo je dokonce chtěli zcela zničit, protože každý slušný a zvláště zbožný člověk má vždy nepřátel plno, proti sobě má všechny bezbožné darebáky, ostatně už Ježíš, syn Boží řekl: „Ve světě budete mít soužení.“ Ale vždy platilo, platí a bude platit až do skonání světa, jehož konec se neodvratně blíží:

"Vy, kdo se bojíte Hospodina, doufejte v Hospodina, je vám pomocí a štítem." Žalmy 115, 11

Sláva tohoto světa zapadá podobně jako to dělá na obloze slunce každý den. Konec věcí vezdejších se neúprosně blíží, konec všeho zla všeho druhu. Režimy tohoto světa mohou – a dělají to tak – sebrat slušným a zvláště věřícím lidem všechno, od majetku, obživy, svobody až po život. Nebo z nich minimálně udělali doživotní živořící vězně ve státních hranicích, kteří zbaveni svobody pohybu, nesměli si ani zajet pár desítek kilometrů navštívit své přátele. Roztrhali rodiny, vzali jim životní pohodu. Tak i hrdinovi našeho příběhu, za 28 let, kdy ještě v plném zdraví žil v tom obřím vězení, kdy nikdy nesměl (a prakticky by ani nemohl, i kdyby směl) navštívit své přátele ani pár kilometrů za hranicemi, natož svou milovanou Paříž. Svět myslel, že umřel, když, ačkoliv naživu, se nuceně odmlčel navždy, ale jednoho dne se vše vyrovnalo, umřeli i všichni ti, kterým chyběl, i on sám.

Proto, závěrem uveďme trojici citátů z Písma, která vyjadřuje různými slovy to samé, jak si máme počínat na trnité cestě životem. samozřejmě zlu je nutno vzdorovat, jak jen je možné, pokud to má smysl, protože jak již řekl velký křesťanský myslitel Erich Kästner:"Na každím zlu mají podíl nejenom ti, co ho páchají, nýbrž i ti, co mu nebrání." Ale současně se netrápit a doufat v pomoc Boží. Bible říká:

"Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat." Žalmy 37, 5

"Důvěřuj Bohu , on se tě ujme, choď cestou přímou a doufej v Něho." Sírachovec 2, 6

ČEKÁNÍ UŽ NEBUDE DLOUHÉ, poněvadž nyní žijeme už v čase konce, období nejtěžším a současně plného radostného očekávání, podobně jako těhotná žena, která má už bolesti a tedy ví, že porod je blízko. Proto s každým uplynulým dnem se prožité zlo v mysli zmenšuje a „ za chvíli“ již nebude důležité nic z toho zlého, co jste prožili, neboť čas svévolníků již se velmi krátí a co nevidět skončí a Bůh podle svého slibu vše napraví. Proto se, milí čtenáři, radujte!

Přijali jste a následujete Ježíše Krista? Toto můžete očekávat:

Zemřeli Vám Vaši blízcí? Následovali-li Ježíše Krista, Bůh je vzkřísí! Budete již spolu žít navždy!

Jste staří, bezmocní nebo aspoň nemocní nebo jinak zdravotně postižení? Stanete se v mžiku mladými, zdravými a plnými síly!

Je Vám líto, že stárnete, ztrácíte síly a těžko se smiřujete s vědomím, že jednoho dne zemřete? Budete žít věčně a stále mladí!

Jste nezaviněně chudí, hladovíte, nemáte kde hlavu složit? Brzo budete bohatí, jako dnes nikdo na celé Zemi.

Jste obětí šikany státních úředníků pomocí zneužitelných nebo nespravedlivých zákonů nebo obětí obyčejných zločinců? To vše brzy skončí! Budete naprosto svobodní!

Trpíte tím, když víte, kolik lidí je zasaženo denně různým zlem? Na světě trpí a denně umírají zbytečně statisíce lidí, i dětí, hladem, nemocemi, násilím. A jak hynou zvířata i celá příroda? Trpí i Vaši blízcí? Všechno zlo už brzo skončí, v Božím království nebude již nikdo trpět ani umírat, celá Země bude obnovená do rajské krásy!

Svévolníci jsou jako třtina, jejich čas již brzo skončí, zahynou všichni, a pak po krátkém soudu budou definitivně zničeni, za to Vy, pokud stojíte na straně Boha, přijali jste oběť Jeho syna Ježíše a řídíte se Boží vůlí a činíte to, co je dobré v Božích očích, budete žít věčně! Bohabojnost není nějaký pudový strach z Boha, ale úcta, vděčnost a poslušnost vůči Bohu, svému Stvořiteli, a vědomí, že je spravedlivý, že nebude již dlouho trpět zlo!

Svévolníci a všichni, kdo činí zlo, zaplatí za ten svůj pozemský krátký život plný zla strašnou cenu, věčný život, přestanou existovat, vytrpí tzv.druhou a definitivní smrt, ale nejprve podle míry jimi způsobeného zla vytrpí ještě bolestný trest v ohnivém jezeře, kam budou uvrženi. Kdežto Vy na všechno zlo s ubíhajícími lety postupně zapomenete, už pár desetiletí vymaže vzpomínky i na ten nejbolestnější a nejubožejší život, ty vyblednou tak, že už na všechno zlé, co jste prožili, ani nevzpomenete!

Vědomí, že Bůh zlo spravedlivě potrestal, a všechno, co zlého bezbožní zlí lidé způsobili, napravil, Vás naplní věčným mírem a štěstím! Protože dosud nikdy, ani žádný nejmocnější nebo nejbohatší člověk v jakékoliv době se nikdy ani zdaleka v životě neměl tak, jak se budete mít Vy, kteří budete uznáni za hodna věčného života v nebi a pak na nově obnovené Zemi do její rajské krásy!

•

• "Kdo se bojíte Hospodina, doufejte

v příchod dobrých věcí, věčného veselí

a milosrdenství."

Sírachovec 2, 9

Tak jak se i dnes dějí velké zázraky, a u mnohých jsou desítky, někdy i stovky až tisíce svědků, tak také Bůh i dnes - protože je spravedlivý - trestá ty, kdo se odváží se Mu přímo vysmívat a nezůstanou jen při ignoranci víry v Něho. Bůh dává lidem svobodnou vůli, zda se rozhodnou pro nebo proti němu, na čí stranu se postaví, zda na stranu Boží nebo ďáblovu.

Toto rozhodnutí čeká na každého člověka, ať už má jakékoliv povědomí o Bohu a Jeho Zákonu. Ať ví o Ježíši nebo ne. Ať žil v jakékoliv době, v době před potopou, ve starověku, ve středověku nebo již v moderní době nebo žije dnes. Každého, kdo není bez rozumu, ať je jakéhokoliv věku s výjimkou malého dítěte. Každého, jakékoliv rasy, pohlaví nebo postavení, jedno, zda byl nebo je bohatý nebo chudý. Ať je miliardář nebo žebrající bezdomovec. Král nebo popelář, nositel Nobelovy ceny nebo negramotný vesničan někde v africké buši. Ať žil nebo žije nebo kdekoliv, od království věčného ledu přes mírný pás až po džungli v tropech. Volba pro Ježíše nebo proti se dá totiž i vyjádřit šířeji, jak to učinil známý křesťanský filozof, spisovatel a vydavatel, Američan Cliford R.Goldstein (nar.1955):

„Žijeme ve světě, v němž dobro a zlo, spravedlnost a bezpráví spolu soupeří a usilují o svrchovanost. V tomto velikém duchovním konfliktu bojují jen dvě strany. Na čí stranu se postavíme? Jde o volbu, jejíž důsledky jsou věčné – neboť a život a smrt jsou doopravdy navěky."

Ďábel jen nabízí, člověk dobrovolně se rozhoduje, zda bude konat dobré věci nebo zlé, Bůh dává člověku svobodnou vůli, to však člověka nezbavuje odpovědnosti za ni a za její důsledky.

Bůh také - protože je absolutně spravedlivý - nezůstane nikomu nic dlužen. I ateistu, když vykoná něco dobrého, za to odmění, zvláště když ví, že se neobrátí a že mu tedy nemůže dát věčný život, stejně jako potrestá ty, kdo se mu drze vysmívají a ne ho jen pouze odmítají. Zde jako ukázku ze seriálu Věčná pravda uveďme pár příkladů lidí, kteří si dovolili Boha urazit a jak špatně skončili, protože Bible jasně říká: "Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat". (poznámka: tady -protože je to výstřižek - plošná kopie, jsou červené části hůře čitelné, ale tam v seriálu je to normálně čitelné)

kI v Bibli je zaznamenáno více takových příkladů, kdy Bůh potrestal lidskou troufalost. Jedním z nejmarkantnějších je případ mocného a zpupného asyrského krále Sancheriba, kde ani ateisté nemohou vymyslet nějaké "přírodní vysvětlení" nebo jimi tak oblíbenou "souhru náhod". Z popudu Božího celý příběh zaznamenal prorok Izajáš, a tak můžeme si ho i dnes přečíst v Bibli.

Izaiáš je jeden z významných píšících izraelských proroků období Starého zákona, působil za dnů králů Azarjáše, Jótama, Achaza a Ezechijáše v obou izraelských královstvích.

Asyrský král Sancherib, který stál tehdy v čele tehdy nejsilnější světové říše - Asýrie, přitáhl s obrovskou armádou k Jeruzalému, aby ho dobyl. Z lidského hlediska Židé neměli sebemenší šanci ubránit sebe a své město jen s nepatrným zlomkem bojové síly, kterou na rozdíl od nich měl k dispozici Sancherib. A právě Izajáš byl tím mužem, který předal králi Ezechiášovi Boží odpověď, co se týká války se Sancheribem......

Po smrti zbožného krále Ezechiáše ale pak už jen s jednou malou zastávkou morálka a zbožnost celého Judska šla z kopce, nastoupili na trůn Boha neposlušní nebo dokonce i mravně zkažení králové a lid po vzoru svých vládců uctíval jiné bohy, pěstoval čarodějnictví, porušoval Boží přikázání a nařízení, takže když cca o 150 let později přitáhla k Jeruzalému opět cizí veliká dobyvatelská armáda, tentokrát pro změnu další veliké světové říše, a to Babylónské, tak Bůh už pro jejich hříchy Jeruzalém nezachránil a ten padl, byl vydrancován, unikátní Šalamounův chrám shořel a Židé byli jako národ, vyjma největších chudáků, odvlečeni do Babylónu a jeho okolí. Ale to už je jiná historie. Snad jen by bylo dobré připomenout, že nejen pro celé národy, ale zejména i pro jednotlivé lidi platí, že "Bůh hříšníků neslyší, ale ty, kteří plní Jeho vůli, slyší", jak to nechal Bůh zapsat ve své knize - Bibli.

Ovšem tato volba nesmí zůstat jen ústní, musí být následována činy, Ježíš řekl:

"Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích." Matouš 7,21

nebo "Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje." Jan 14, 21

také : "Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není." 1. Janův 2, 15

"Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy." 1. Janův 2, 4

4. VIZE BOHEM SESLANÁ, KTERÁ ZACHRÁNILA ŽIVOT

Tento příběh je autentický, z přímého vyprávění od hlavní postavy příběhu a je 100% věrohodný vzheldem k osobě, které se týkal.
Stalo se to za druhé světové války. Ke konci války, kdy už byla spojenecká vojska na postupu proti fašistickému Německu, které ve službách ďábla vraždilo milióny lidí, západní spojenci začali bombardovat města, v nichž se nacházely zbrojařské podniky, aby se zastavila dodávka zbraní německým fašistickým vojskům a i tím se urychlilo konečné vítězství spojeneckých vojsk, západních i sovětských, které z obou stran směřovaly k Berlínu, centru fašistické zrůdné moci. A bylo zcela jedno, zda se tato výroba nacházela přímo na německém území nebo na území Německem obsazených. Bylo nutno zastavit a ochromit další bojeschopnost německé armády, tak jako je nutné zabránit při hašení dalšímu živení požáru, aby se ušetřilo nejvíce životů vojáků spojeneckých vojsk. Proto západní spojenci přistoupili k bombardování těchto měst. V bývalém Československu měla zbrojní výroba tradici již z dob Rakouska-Uherska, protože území Čech a Moravy byly již tehdy průmyslově nejrozvinutějkší částí rakousko-uherské monarchie. Na Moravě se zbrojní výroba nacházela především v Brně, největším moravském městě, kde bylo takových závodů více, a největší z nich byla Zbrojovka. Proto město bylo, jak se blížil konec války a Němci již ztratili kontrolu nad vzdušným prostorem, pravidelně letecky bombardováno západními spojenci. Němci zavčas, většinou okolo 10 minut předem, varovali obyvatelstvo, že má sestoupit do krytů, že se blíží bombardéry. Život v tomto období byl mimořádně těžký, nálety byly nejen ve dne, ale i v noci, a lidé proto spali oblečeni, připraveni při varovných sirénách, které se rozezněly městem, vyskočit z postele a sestoupit do krytů nebo alespoń sklepů domů. Tak to šlo po několik měsíců a ztráty na životech byly kvůli včasnému varování proto minimální. To platilo až do 20.listopadu 1944, kdy došlo ve dne k nečekané-mu a přitom obrovskému náletu bombardérů na Brno, kdy se německým úřadům nepodařilo obyvatelstvo zavčas varovat, ale bohužel až těsně před náletem nad město. Mnoho lidí myslelo, že má ještě čas sestoupit do krytů jako předtím. Následky náletu v tomto dni byly katastrofální, rozbořené město, sesuté domy a obrovské ztráty obyvatel Brna na životech, a pokud členové rodiny pobývali na různých místech a zvláště byla-li rodina početnější – nálet se udál v pracovní době – bylo obrovským štěstím, pokud se po náletu ten den všichni shledali. Štěstím, ale ve skutečnosti Božím řízením.
Jak Bůh věřícím pomáhá, a jak tehdy i nadpřirozeně zasáhl i do osudu jedné pětičlenné věřící brněnské rodiny, rodiny Kupských, se dočtete dále.

nahoře - rodina Kupských, která Božím řízením přežila osudný den, ale utrpěla alespoň materiální ztráty -měla vybombardovaný byt. Fotka ze stříbrné svatby, pořízená v ateliéru, bez nevlastní maminky, která se nerada fotografovala a tak tam nechtěla jít. vlevo a níže - takto vypadaly brněnské ulice po náletu, všude byly rozbořené budovy a trosky. Pro spojence bylo Brno strategickým cílem kvůli zbrojovce. Od 25. srpna roku 1944 tak začaly spojenecké a později i sovětské bombardéry zasypávat Brno pumami. Nejničivější nálet se odehrál 20. listopadu 1944, kdy americké bombardéry vystartovaly ze severní Itálie, aby bombardovaly chemické závody v Polsku, ale kvůli špatnému počasí 475 bombardérů hledalo náhradní cíl. Tím se stalo právě Brno. Na Brno dopadlo ve třech vlnách zhruba 1500 pum. Pumy dopadly na celé centrum města i na některá předměstí. Zemřely stovky lidí, mezi nimi kompletní osazenstvo Nejvyššího soudu. Stovky domů byly zničeny a tisíce lidí zůstaly bez střechy nad hlavou.

Otec rodiny byl správce jednoho velkého nevýrobního podniku a měl kromě správy všech budov a oddělení svých podřízených mimo jiné ve svých povinnostech dohlédnout, aby všichni zaměstnanci při varování sirénami před náletem ihned opustili kanceláře i dílny a sestoupili do podnikového krytu. A protože to byl velmi svědomitý zaměstnanec a věřící člověk, neodbýval tuto povinnost a do krytu sestoupil vždy až jako poslední, až vše zkontroloval. A právě ten den se mu nepodařilo sestoupit zavčas do krytu, neboť všichni lidé jako obvykle se domnívali, že je dostatek času, obvykle deset minut i více na sestup a jeden zaměstnanec, co právě dojídal něco v jedné z kanceláři, ho zdržel, protože nechtěl hned odejít. A protože tato budova byla hned zkraje náletu zasažena bombami, tak se zčásti sesula k zemi a tento správce, protože už se nestihl ukrýt v krytu, zůstal viset na jedné z pozůstalých zdí ve druhém patře, směrem do ulice, a přitom na něj padalo zdivo z vyšších pater. Na hlavě měl ale helmu, protože dodržoval bezpečnostní předpisy, a tak ho zdivo nezabilo a dokonce ani neztratil vědomí, a několika lidem, běžících po ulici, kteří to viděli, se ho podařilo zachránit. Měl následky, ale ne vážné, v břišní krajině trochu pohmožděné orgány. A nemusel ani do nemocnice, po náletu ho lékařprohlédl a poslal domů. Jeho manželka i celou rodinou milovaná nevlastní matka jeho manželky, která žila s nimi, byly v domě náletu doma i s malým psíkem, kerého si vzali na začátku války, když Němci obyvatelstvu dali tak malé příděly na lístkový systém, že z toho nebylo možno takřka vyžít bez podlomení zdraví. A ty příděly se ještě postupem doby, jak se blížila sovětská vojska, opět krátily. Protože ale Němci jsou vždy schopní organizátoři, dokázali udržet alespoň tento ubohý lístkový systém dokonce až do doby, kdy byla již slyšet střelba Rusů kousek od Brna. Ovšem dlouhou dobu německé okupace nebylo možno bez újmy na zdraví přežít, pokud kdo neměl možnost nějakého vedejšího potravinového přilepšení. Pro ilustraci, denní příděl byl jeden krajíc chleba a 1/8, později 1/16 litru mléka na osobu. I další základní potraviny byly silně omezeny. To byl problém obyvatel velkých měst, lidí, žijích v činžovních domech, kde lidé nemohli nic chovat. Lidé neznalí těchto problémů za války si možná teď položí otátzku: A proč lidé z měst si nejeli koupit potraviny k sedlákům nebo nezajeli si k příbuzným, měli-li nějaké na venkově, aby jim pomohli? Na venkově, co se týká jídla, lidé totiž hladem vůbec netrpěli. Hlad vždy postihuje ty, co nemají možnost si sami potraviny vypěstovat a chovat užitková zvířata. Ale zde byl fatální zádrhel, Němci totiž zakázali soukromě dovážet potraviny do měst a ve vlacích probíhala tzv.hospodářská kontrola, a jak u někoho nějaké dovážené jídlo objevili, nejenže mu ho sebrali, ale ještě dotyčného zatkli a poslali do koncentračního tábora. A to byla jízdenka na smrt. Proto se německé fašistické hospodářské kontroly všichni lidé báli jako čerta, a když se vlakem proslechlo, že v krajním vagóně již řádí kontrola, tak lidé v ostatních vagónech v panice vyhazovali draze nakoupené potraviny z oken vlaků, aby je u nich Němci nenašli. Lidé dovoz potravin riskovali, neboť se Němcům nepodařilo zkontrolovat 100% všech do Brna směřujících vlaků, občas se něco někomu povedlo provézt, ale bylo to obrovské riziko, protože při příslovečné německé důkladnosti byly tyto kontroly vlaků běžné a velmi časté. Jediným 100% bezpečným řešením bylo, jak se dosyta najíst, vyjet z Brna a přímo na venkově se u příbuzných najíst nebo po koupi u sedláků vše na místě sníst před nástupem do vlaku. Ale to je při dlouhodovbém hladovění velmi nebezpečné. Jíst se musí denně a navíc ani finančně to nebylo možno dělat tak často, protože cena potravin vyskočila do závratných výšek, čím více se válka blížila ke konci, tím bylo i finančně nedostunější je koupit mimo město, protože se jejich cena dala srovnat s cenou zlatých šperků. A pokud se nejednalo o opravdu nejbližší příbuzné, tak nikdo na venkově lidem z města potraviny za normální ceny neprodal. A když se vrátíme k našemu příběhu, proto si zmíněná rodina pořídila psa, a pan správce jako přemýšlivý člověk ve volném čase procházel krajinu u Brna u vlaků po jejich průjezdu, kde jeho pes nacházel a přinášel mu z polí okolo tratí lidmi v panice z oken vlaků vyhozené potraviny, salámy, sádlo, máslo, drůbež, sýry atd. a on se s nimi pěšky vracel do Brna a tím si jako rodina přilepšovali po celou dobu války, aby přežili. Ovšem nebyl sám, takových lidí bylo hodně, takže i přes tuto podnikavost všichni členové petičlenné rodiny včetně jeho stále postupem času ztráceli na váze a jeho žena dokonce, protože neměla předchozí rezervy, byla vždy hodně štíhlá, se stala dokonce hubenou a při normální výšce na konci války vážila pouhých 44 kg a všichni měli podlomené zdraví z podvýživy. V osudný den ještě když obyvatelé Brna netušili, co je zakrátko čeká, nejméně deset minut před náletem jejich pes začal doma skákat na zavěšené vodítlo, svou paní tahat za sukni směrem k vodítku. A obě ženy během chviličky pochopily, že je to něco výjimečného, ani nebyl ještě i čas venčení, a vytušily tedy, že bude nečekaný nálet, a sestoupily i se psem zavčas do sklepa domu. A tak obě přežily, protože jejich dům a dokonce jejich byt byl přímo bombou zasažen, ve stropě po náletu zůstala velká díra, a zničená byla celá kuchyně, kde ještě chvíli předtím obě pobývaly. Obě byly velmi zbožné, a Bůh jim prostřednictvím varování psem zachránil život. Poslední dva členové rodiny byly dvě dospělé zaměstnané dcery, obě byly úřednicemi v různých právních kancelářích v různých částech Brna. Starší dceři se povedlo dostat na poslední chvíli do krytu a patřila mezi ty lidi, kteří bez problému nálet v bezpečí přežili. A nyní přicházíme k nejvíce dramatickému momentu celého příběhu, k osudu mladší dcery, kterou Bůh nadpřirozeně zachránil. Tato příslušela do jiného krytu, který sdílela i část soudců, celý Nejvyšší soud a spousta dalších právních zaměstnanců, a kde již mnohokrát byli všichni schováni před náletem. Tento podzemní kryt byl mimořádně bytelně stavěný, měl po všech stranách, po všech bocích i navrchu jako strop několik metrů silné betonové stěny, aby ho žádná tehdejší bomba nemohla prorazit ani při přímém zásahu shora nebo z boku. Říkalo se o něm,, že je neprorazitelný, tedy naprosto bezpečný. Na každý odchod do krytu dohlížel k tomu ustanovený zaměstnanec, a u nich to byl zrovna fašisticky smýšlející Němec, který dokonce nosil u sebe zbraň a měl právo zastřelit každého, kdo by odmítl nebo zdržoval sestup do krytu. Proto se přesun udál vždy velmi rychle, což se nyní při varování na poslední chvilku hodilo, ale….

Když věřící slečna B. se ocitla již asi dva metry před krytem, najednou uviděla před sebou živý obraz, vizi toho krytu, kde už předtím byla mnohokrát, uvnitř plnou mrvých zkrvavených roztrhaných těl. Během několika vteřin vize zmizela a ona se se před krytem otočila a chtěla odejít. A onen ozbrojený fašista jí zadržel za paži a řekl: Musíte jít do krytu, víte přece, že vás mohu zastřelit, když neuposlechnete!? Načež mu ta mladá slečna, tehdy 21-leté děvče, odpověděla: „Nepůjdu tam, tak mě tedy zastřelte.“ On byl zřejmě udiven tou její odvahou a tak ji nechal odejít. A ona, bežela pryč od toho krytu, který byl pod Zelným trhem, do kopce Starobrněnskou ulicí do krytu na Špilberk, když nálet už začal, vedle ní se byly strašlivé ohlušující zásahy, a řítily se i některé domy, hrůza hrůzoucí, kdy každou vteřinu mohla zemřít, od padajícího zdiva nebo od bomby či její štěpiny. A přesto, že od dětství měla kvůli slabší srdeční vadě, která se normálně neprojevovala, problémy s během, a tato ulice navíc vede do kopce, podařilo se jí nakonec za ohlušujících výbuchů doběhnout ke krytu pod hradem Špilberkem, jenže ten právě zavírali a už ji odmítali vpustit, zasáhla však uvnitř jedna cizí neznámá žena, aby ji ještě vpustili, byla to žena v domácnosti, ale manželka jednoho vlivnějšího fašisty, tak ji uposlechli, a tak zbytek náletu přestála v krytu. Tato žena jí pravděpodobně zachránila život i podruhé, když na konci pobytu v krytu tato mladá slečna ztratila vědomí následkem nedostatku kyslíku, zřejmě i vlivem předchozího vypětí, navíc tento nálet byl neobvykle dlouhý a také byla zasažena jedna z větracích přívodních šachet. A tak ji oživovala a vytáhla hned jako první ven, jakmile šlo kryt otevřít, nacož naléhala.

hrad

Historie krytu pod Špilberkem se začíná psát počátkem 20.století. To ale podzemní prostory nesloužily k ochraně před bombami, ale firma Šmíd a Löwy zde vyráběla ovocné víno a skladovala minerální vodu. Jako kryt pro lidi začaly podzemní chodby sloužit ve druhé světové válce. Byly městem přestavěny a celkově je to asi šest set metrů chodeb. Nejdelší štola měří sto dvacet metrů. Po válce kryt převzala armáda a zkolaudovala ho jako úkryt pro 450 osob, naštěstí už nemusel být nikdy pro tento účel použit.

Hrad Špilberk byl nejprve pevností, pak vězením a nyní slouží jako muzeum.

Slečně B. se vyplatilo věřit Bohem seslané vizi. Zachránilo ji to život. Její vize se během pár minut od jejího prožití stala skutečností, a to velmi zvláštním, až nepochopitelným způsobem. Vševědoucí Bůh, který zná u všeho od začátku konec, to věděl, co se stane. Stěny krytu skutečně bomba neprorazila, a přesto všichni lidé v krytu zemřeli. Bomba dopadla na chodník před krytem, projela na výšku toho krytu dolů kolmo zemí a teprve potom, jak se dostala do úrovně podlahy krytu se záhadným způsobem stočila a pod úhlem zpětně směrem nahoru prorazila slabou podlahu do krytu a teprve tam v místnosti krytu vybuchla a tak všechny tam pobývající, zcela nechráněné lidi doslova roztrhala na kusy. Když potom po náletu začaly záchranné a odklízecí práce, vynášeli odtam jen zakrvácené kusy těl, kusy mrtvol, znetvořené výbuchem k nepoznání, celé od krve a nevěděli komu patřily. Očitý svědek vyprávěl, že vůz byl plný kusů těl k nepoznání, utržených rukou, nohou atd. A tak se vize přesně naplnila.

A Božím řízením se večer tato celá pětičlenná rodina spolu shledala. V ten den po náletu bylo město plné mrtvých lidí, mnoho rodin ztratilo některého ze svých členů..

Možná některý ateista při čtení tohoto příběhu si řekne, to byla pouhá náhoda, že dotyčná slečna měla veliký strach a tak si už předem malovala čerta na zeď a představovala si výbuch a jeho následky. Jenže proti tomu neobstojí žádná námitka, pravděpodobnost takového fatálního zásahu onoho krytu v den oné vize je totiž nulová. Už pravděpodobnost zásahu tohoto krytu mimo její strop a stěny byla téměř nulová. Proč bomba nevybuchla hned po nárazu na chodník, při dopadu, jak ostatní bomby, proč se stočila až teprve v místech až byla v úrovni podlahy krytu, což bylo minimálně pět metrů a proč se vůbec stočila a ještě směrem do krytu a proč vybuchla až tam po proražení podlahy, ne při nárazu na ni, ale až uvnitř, kde už na nic tvrdého nenerazila, tedy proč se nespustila po celou dobu včetně dvou nárazů a při projetí zemí? A ve spojení s varovnou vizí zrovna ten den a chvíli před okamžikem její realiazace, je pravděpodobnost jakékoliv náhody tohoto vidění ať z jakéhokoliv důvodu už naprosto nulová. Existuje jen jediný původce této vize a tou je Všemohoucí a Vševědoucí Bůh.

Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: „Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou.“ Žalmy 31,15-16

Důvěřuj Bohu , on se tě ujme, choď cestou přímou a doufej v Něho. Sírachovec 2, 6

Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Jan 15,7

Vyhýbej se zlu a konej dobro, vyhledávej pokoj a usiluj o něj.
Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho.
Hospodinova tvář se však obrací proti pachatelům zla, vymýtí ze země každou památku po nich.
Ty, kdo úpěli, Hospodin slyšel, ze všech soužení je vysvobodil.
Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán.
Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.Ochraňuje všechny jeho kosti, nebude mu zlomena ani jedna. Svévolníku připraví smrt jeho zloba, a kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Žalmy 34, 15-22

A proč Bůh zachránil zrovna tuto slečnu a už nikoho jiného? Za prvé tato slečna byla věřící a modila se k Němu každý den. Bůh především pomáhá těm, kdo věří v Jeho slova a berou je vážně. Mnohdy zahrańuje i ateisty, když má s nimi ještě nějaké plány nebo ví, že se ještě obrátí, protože je dobrotivý Otec a Stvořitel všech lidí, to je věc Boží a my nemůžeme ani se nemáme vše snažit vysvětlit. Zlo činí ďábel s Božím připuštěním, ale je pravdou, že tehdy to nikdo nechápal, proč to Bůh připustil, aby se to stalo, aby tolik vzdělaných a slušných lidí, jací prvorepublikoví soudcové většinou byli, a tehdy navíc byli většinou věřící, takhle hrozně rázem zahynulo. Ale po roce 1948 se alespoň zčásti odhalil možný důvod této katastrofy. Diktátorský komunistický režim po uchopení moci v únoru 1948 v Československu, pozavíral do svých koncentráků mnoho lidí, nejen přímých odpůrců, ale především čestné lidi na vysokých místech v demokratickém systému, aby se plně zmocnil moci a nahradil je svými lidmi, schopnými jakéhokoliv bezpráví a zločinů. A to soudcové vždy patří mezi mocenské pilíře režimu, ale tito patřili mezi ochránce a zastánce práva a demokracie, byli to členové Nejvyššího soudu. A tak by se jich komunisté stejně zbavili. Takto zemřeli rychle, a nedočkali se strašných hrůz, které by je čekaly, protože komunisté by je po převratu hned zatkli, nejprve mučili, aby podepsali jimi předem sestavené přiznání, jak bylo běžnou praxí v tzv.monstrprocesech, viz Slánský a další, nebo umučili, jako faráře Toufara a další zavřeli na mnoho let a pak by v komunistických koncentrácích čelili nezměrnému utrpení a mnozí umírali hůře než zvířata. Stačí si přečíst pár knih, kde jsou zpracována historická fakta o zvůli komunistických režimů a jejich lágrech, jako například je kniha „Zpráva o organizovaném násilí“ a další nebo přímo zápisy pamětníků, politických vězňů, přeživších komunistické kriminály, tato svědectví mnohdy vypovídají, že mnohé komunistické lágry a věznice si zacházením s vězni nezadaly s nacistickými koncentráky. Byly organizovány dle sovětských vzorů, o tom, jak se trpělo a umíralo v sovětských komunistických lágrech, také dostatečně píše světově známý ruský spisovatel, nositel Nobeloby ceny, Alexandr Solženicyn, který to všechno zažil a sepsal i osudy dalších lidí. Profesor Kurganov, který je stalinisty a skalními komunisty často napadán, a kterého prýávě cituje Alexandr I.Solženicyn, uvádí, že celkový počet obětí stalinského režimu činil přibližně 66 miliónů lidí a k tomu ještě je nutno přičítat dalších 44 miliónů zbytečných obětí ve 2.světové válce, zaviněných Stalinovou ledabylostí, čistkami (odstraněním schopných velitelů) a agresivitou, protože po uzavření paktu o spolupráci s Hitlerem se Stalin připravoval ne na obrannou válku, ale na útočnou, proto mohly fašistické armády tak rychle postupovat(toto tvrzení je perfektně doloženo a vysvětleno v knize "Všechno bylo jinak." Tedy celkem má komunistický režim nejprve v čele s Leninem a pak s absolutním diktátorem Stalinem na svědomí za prvních cca 40 let své existence v SSSR cca 110 miliónů lidí.

„Profesor Kurganov spočítal, že od roku 1917 do roku 1959 pouze z vnitřních válek sovětského režimu proti jeho lidu, tj. za hladomoru, kolektivizace, vyhnáním rolníků za účelem jejich likvidace, věznicemi, tábory, popravami – takže spolu s naší občanskou válkou, zemřelo 66 milionů lidí … Podle jeho výpočtů jsme ve druhé světové válce ztratili 44 milionů lidí kvůli chybám a nedbalému vedení války! Takže jsme ztratili za socialistického systému – 110 milionů lidí!“ (Z rozhovoru ve španělské televizi)

Toto číslo vůbec není nereálné, když uvážíme jenom jediné číslo, počet obětí Stalinem uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině, v jednéze světových obilnic, ked jen v roce 1933 zemřelo hladem skoro 5 miliónů lidí, hlad byl umělý a masová úmrtnost byla důsledkem krutých represí a rekvizic jídla, šlo o Stalinem uměle vyvolanou genocidu nacionalisticky smýšlejících Ukrajinců, o cílenou likvidaci ukrajinského národa, což bylo potvrzeno v roce 1988 speciální komisí amerického Kongresu. Během kolektivizace pak bylo do té doby soběstačným rolníkům zabavováno za neplnění norem odvodů nejen obilí, mouka, zelenina a hospodářský dobytek, ale i osivo na příští rok, což logicky vedlo k nedostatku potravy. Ukrajinsko-ruské hranice hlídaly oddíly GPU, které zabraňovaly proniknutí ukrajinských obyvatel na ruské území, kde nebyl hlad tak vážný. Jinak hlad v důsledku politiky Stalina, zničení rolnictva, jen v o něco menší míře postihl i další oblasti - obyvatelstvo Donu, severního Kavkazu, Povolží a střední Asie. to byly další milióny mrtvých. Cílem bolševiků byla likvidace soukromého rolnictva obecně jako třídy, a to v celém SSSR.

Ze stránek Šokujícíplaneta.cz uvádíme svědectví: ze článku Pamětníci promlouvají:
"Svědectví pamětníků se poslouchají velmi špatně a nahánějí husí kůži. Zoufalí lidé dělali pro přežití vše. Lovili a jedli kočky, žáby i mouchy. Mleli levnou nekvalitní kukuřici, a přidávali k ní pšeničné plevy, sušené kopřivové listí a další trávy. Semletou mouku s vodou pak pekli na vosku, protože olej nebylo možné sehnat. Mleli také větvičky a kůru ze stromů, zkrátka cokoliv, co jim mohlo přinést alespoň na chvíli pocit nasycení. Využívali také koňskou kůži, kterou řezali na tenké proužky a vyvařovali z ní polévku. Matka jedné z pamětnic došla pěšky do nejbližšího města, kde pro ni a jejího bratra a sestřičku zkoušela sehnat nějaké jídlo. Za náušnice a zlatý křížek, který nosila na krku, dostala pouhé dvě kila mouky. Ani jídlo však nebylo po nějaké době spásné, spíš naopak. Konečně se najíst byl častý konec vyhladovělých. Když se konečně mohli najíst, tělo přísun potravy nezvládlo a pokrm je zabil. Některé vesnice na tom byly ještě hůře, všude panovalo hrůzné ticho. Mnozí lidé upadali do bezvědomí. Nikdo se s nikým nebavil, lidé byli apatičtí a nechtěli se na nikoho ani podívat. Postupně mizely celé vesnice, když začala na podzim škola, dvě třetiny lavic byly prázdné. Ukrajinský venkov, oblast nejúrodnější černozemě na světě, se změnil v tichou apokalyptickou pustinu. Města i polní cesty byly posety mrtvolami lidí, kteří se vydali hledat jídlo, ale vysílením padli a umřeli. Nejhorším činem, ke kterému lidi dohnal hlad, byl kanibalismus. Ze slov jedné z pamětnic skutečně mrazí: „Byla to doba, ve které se rodiče a děti navzájem prosili, aby je zabili a nasytili se.“

Dle odhadů tehdy denně umíralo hladem až 25 tisíc lidí, vymíraly celé vesnice. Umělý hladomor na Ukrajině byl jeden z největších komunistických zločinů a jen v těch dvou letech 1932 a 1933 zemřelo 5 miliónů lidí a dalších minimálně jednou tolik mělo podlomené zdraví z hladu a pak postupně na následky hladomoru předčasně zemřelo. Minimálně 600000 dětí se nenarodilo. Přitom ještě dva roky předtím Ukrajina zásobila obilím celý SSSR. Proto pozdější, hluboce věřící americký prezident Ronald Reagan, prohlásil: "Proti komunismu se musí bojovat, protože komunismus je ďábel sám."

A masové zločiny vůči obyvatelstvu se děly všude, i v dalších zemích, všude, kde komunisté se dostali k moci. Rudí Kmerové vyvraždili třetinu kambodžského národa, zůstaly po nich hory lebek obětí. Mao-cetung v Číně nechal zabít další desítky miliónů lidí. K odsouzení na smrt někdy stačilo jen umět číst nebo nosit brýle.

A jakmile se pomocí Stalinových vojsk a jeho tajné služby NKVD uchopili komunisté moci v Československu a dalších východních zemích, začalo i tam vládnout bezpráví, zločiny, mučení, popravy a krutá vězení se stali každodenní skutečností pro mnohé. Stejně jako násilná kolektivizace. Odstraňování všech slušných svobodně smýšlejících lidí z jejich míst a někdy i ze života, jako například ministra zahraničí Jana Masaryka, kterého vyhodili z okna Pražského hradu na beton a prohlásili, že to byla sebevražda. A málokdo ze skutečné morální elity národa unikl vězení, které mnozí nepřežili nebo se z něho vrátili jako doživotní mrzáci.

A této hrozné budoucnosti, která nastala již 4 roky poté, drtivou většinu ze členů brněnského Nejvyššího soudu a dalších právních zaměstnanců Bůh ušetřil jejich odvoláním ze života, protože – ať víme nebo nevíme proč, jen se domníváme – ale jedno víme vždy: "Co Bůh činí, dobře činí".

SKUTEČNÉ PŘÍBĚHY - BOŽÍ ZÁZRAKY

Brno

Siberia neboli Sibiř

Cejlon